MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 květen

Znovu k Palachovu pomníku

Re: Sebevrah, jeho matka, její dům a jeho architekt (AA 2016/02) / Idea vytvořit kopie dvou zaniklých dřevěných modelů, a realizovat tak původní Hejdukovu představu, prosazovaná přáteli a spolupracovníky autora, nalezla v roce 2012 podporu u tehdejší Rady hlavního města Prahy, která schválila přípravu projektu a zajistila jeho financování. Zde je patrně počátek změny statutu původního Domu sebevraha a Domu matky sebevraha v komemorativní Dům syna a Dům matky. Nepochybně k ní přispěla i podmínka instalovat k objektům desku s básní Pohřeb Jana Palacha od Davida Shapira, kterou vyslovili dědicové autora a držitelé autorských práv (John Hejduk Estate). Báseň byla podnětem pro tuto konkrétní konfiguraci objektů, jejichž tvaroslovím se Hejduk zabýval už před tím, ale v odlišných kontextech. Je tedy otázka, zda opravdu došlo k nějakému „přeobsazení“ původní role tohoto monumentu, když jednoznačně vznikl v reakci na Palachův čin.

Z osobních rozhovorů s pamětníky a organizátory výstavy na Pražském hradě v roce 1991 je zřejmé, že převedení obou objektů do trvanlivého materiálu bylo Hejdukovým výslovným přáním a do posledních chvil svého života tuto myšlenku živil a podporoval. Jinak by totiž jeho dar československému lidu a hlavnímu městu postrádal smysl.

Celý proces projektu i stavby osobně dozoroval architekt James Williamson, který realizoval modely obou objektů coby Hejdukův asistent se studenty v Atlantě už v roce 1986–90 a později pod autorovým vedením i na Pražském hradě. Transkripce dřevěných modelů v definitivní monumentální dílo byla provázena jeho soustavnou pozorností a kontrolou nad co nejpreciznějším provedením každého detailu. Williamson podle svých zápisků a zkušeností z dlouholeté spolupráce s autorem rekonstruoval všechny náležitosti realizace. Natočení objektů, materiál, barva, velikost šroubů… to vše bylo podřízeno jedinému cíli – zachovat autenticitu Hejdukova díla. Není tedy pravda, že dílo vzniklo bez respektu k Hejdukovu záměru.

Jan Wollner se rovněž mýlí, když postrádá vstup do Domu matky. Jeho význam je natolik podstatný, že nikdo z týmu ani na okamžik neuvažoval o jeho zrušení. Z útrob architektonického objektu může divák pozorovat Dům syna průzorem, velmi emotivně navozujícím pocity bezmoci a úděsu. Pravda, je velká škoda, že nelze nechat objekt otevřený trvale. Je přístupný pouze v domluvených časech nebo během ohlášených prohlídek pořádaných Galerií hlavního města Prahy. A bude tak muset zůstat, dokud budou díla ve veřejném prostoru terčem vandalismu.

Přijetí díla po pětadvaceti letech od jeho vzniku nemůže být jiné, než jakého jsme svědky. Jsme frustrováni situací, kdy různé iniciativy shora i zdola dosti neomaleně prosazují své představy o památnících, pomnících a monumentech a chybí zde příležitost pro skutečně současné a kvalitní příspěvky v tomto oboru. Hejduk se o to pokusil před čtvrtstoletím a my jsme ho s tímto zpožděním instalovali, a zmařili tak i tu jeho příležitost.